DISSOLVING OF PRODIGY LYRICS

1. Stará země

Z hlubin věků slavík tesknou píseň nes.
Píseň plnou bolu, píseň, kterou pevně
třímá děs.
Jeho hlas se chvěl, chtěl vzlétnout znova.
Pěl píseň z nejsmutnějších - ach, píseň
beze slova.

A přece pěl o stáří, o nerodící zemi,
pěl o ženě, která vládne nade všemi.

Pěl o ženě, ženě moudré, která život
znala.
A pěl o muži, kterému syna vzala.
A pěl o zimě, která čin ten mohla omluvit.
A pěl o srdci otce, v němž hnul se
nejtemnější cit.

Tam v kraji řečeném Stremba mohutný
dub na pahorku stál.
Byl domovem včel, domovem tajemství,
vždy s každou bouří rozmlouval.
Dobře znal kraje, kde lid nesužuje hlad.
Žena vstříc šla jeho tajemství a zaní muž
se tiše krad.
A slavík pěl o zubech medvědích.
Pěl o lese. Pěl o lese, který náhle ztich.
Pěl o šípu jenž povětřím se nese.
Pěl o smrti. Pěl o smrti, která číhá v lese.

Ach, podivný ten byl lov,
v němž lovec obětoval šíp stromu.
Zvíře ulovilo člověka!
Muž přihlíží stařenšině skolu.

2. Mohylové hroby

Člověk bídný na havraních křídlech nechá
se nést.
Té barvě smutku budiž odebrána čest.
Až jednou vynesou jej mezi bohy,
neuzře kořist, jen mohylové hroby.
Jen hroby.
Mohylové hroby. Hroby.

Zůstal sám až v hejnu bratry, sestry měl.
Snad proto, že vždy nejvýš létat chtěl.
Však jeho pýcha ho stála příliš mnoho sil.
Tedy slétl na zem,
kde svými druhy pozřen byl.

Tak osudu vstříc na havraních křídlech leť.
Osud dá každému co jeho jest.
Chladnými skutky díl jeho ruku veď,
s Tvým jménem však budiž spjata lest,
má lest, moje lest!

Můj sen je snem mrtvého vládce.
Jeho touhy se mých již nikdy nezmocní.
To není hřích, za který je třeba kát se.
Jeho bolest již navždy zůstane mou radostí.
Navždy, navždy!

Tak osudu vstříc...

Člověk bídný...

3. Rujana

Vytrvej bratře, bys okusil slávu.
Tisíc hlav dej za jeho čtvrtou hlavu.
Ním krev Vánů ti byla dána.
Příkladem vzdoru budiž nám Rujana.

Bílý hřebec na zadní se vzpírá.
Jen jeho věštbě můžeš pevně věřit.
Čtyřmi směry Svantovít se dívá,
by uzřel toho, kdo chce síly změřit.

Bílý hřebec...

Smrt má temné jméno Morana
a velkou moc - vysát z těla sílu.
Za pouhý slib, že bude požehnaná,
směl vrah bdít tiše skrytý v týlu.

Slunce smrti do tmy hnáno.
Nocí září mosty z ledu.
Podivnou vůni bude mít ráno,
bude cítik krví s příchutí jedu.
Ach ano, dnešní den potemněl
a stařec plakal, nevěříc co se stalo.
Vnuk jeho vnuka si víc již nevzpoměl.
Všechnu Tvou krásu ti moře vzalo.
ARKONO!

Smrt má...

Slunce...

ARKONO!

4. Dívčí válka

Chci věřit, že jsi jiná,
že jsi jiná než všechny tyhle ženy.
Chci jen říct, že slastně se mi zapomíná,
když Tvou krásou jsou mé oči zaslepeny.

Kruté děvy smyslu zbavené,
vy křehkou duši zmučily jste tíhou pout.
Ubohá vílo mé srdce je raněné,
smrtelně raněné touhou Tě obejmout.

Dívko nevinná,
proč jen ústá Tvá se rozechvěla?
Snad strachem,
že tento čin Tvou krásu zahubí.
O mocném kouzlu
lesního rohu jsi mi pověděla,
jeho tklivý tón
však smrt k životu probudil.

Kruté děvy...

Něžně obejmout

Chci věřit...

5. Pocta moraně

Truchleme pro tento den,
ve víru trápení všechen cit byl rozmeten.
Píseň má je ódou skal.
Být amor z krve mé, též by se rozplakal.

Hleď, zde je srdce mé,
jenž jsem skládal k nohám tvým.
Mé ruce znavené,
krví rudnou květy kopretin.
A hrdlo sevřel žal,
zrak propadá snům bolestným.
Ze snáře prorok listy rval
pro lásku stálou jako dým.

Proklínám ústa,
jenž spočinula na jejich rtech.
Nech chromé jsou ruce,
které vzala do svých dlaní.
Ta poslední ze slov však vzala mi dech.
Já vyřkl krutou kledbu, nyní pykat mám za ni.

Ach smrti, tys tak vlídná.
Věčný spánek mě ze sna probudil.

Píseň má je...

Hleď zde je...

6. Bohu nemilý

Pochválen budiž dnešní den,
De, kdy budou sťati všichni kati.
A mrtvý kat bude v chrámu pověšen,
Hanobí víru, za to se krutě platí!
Marně bys hledal v našem chrámu kříž,
Však oltář skvostný má, to odpřísahat mohu.
Hrdlo se sevře, byť jej jen chvíli nevidíš,
On ctěn byl v Retře, však nemilý byl bohu.

Radegast

Zástupy jnověrcu čeká cesta daleká,
Dlouhá pouť dlážděná tryzní obětí.
Když strážce modly uzře jejich člověka,
Nevelí k boji, jen vznese prokletí:
Až se nemes dotkne nový chrám,
Matka země více nevydá své plody,
Oči slepce marně se zvednou k výšinám,
Držíce grál plný smrdící vody.

Ach ne!
To ne!
To nikdy ne!

Pochválen budiž dnešní den,
De, kdy budou sťati všichni kati.
A mrtvý kat bude v chrámu pověšen,
Hanobí víru, za to se krutě platí!
Marně bys hledal v našem chrámu kříž,
Však oltář skvostný má, to odpřísahat mohu.
Hrdlo se sevře, byť jej jen chvíli nevidíš,
On ctěn byl v Retře, však nemilý byl bohu.

Radegast

7. Hořící mosty

Nechci žit tvúj sen, již nechci zmírat.
Kdo z vás je ochoten mou bolest vnímat?

Měl – li jsem šťastný den, pak po hrstech jej brali.
Není snad žhářem ten, kdo mosty pálí?

Pálí ta slova, která sídlí ve mně, mému srdci dozajista nesluší.
Jsem synem této, ale dávné země, země nyní v područí.
Jsem slzou, která jiné těší, málokdo ji osuší.
Jsem snem, v němž se pritel věši, tklivou pravdou na duši.

Vidím žal, radost nepřichází.
Má tvou tvár, která sny mé boří.
Zničil vše, vše co mi schází.
Vše je pryč a mosty hoří.

Neznám již soucit tam, kde dřív jsem litoval.
Trýznivá je myslenka vědění, že vědomně jsi zrazoval.
Marné je premítat v posmrtné křeči,
Jak zažehnat smrt poslední řečí.

Pálí ta slova, která sídlí ve mně, mému srdci dozajista nesluší.
Jsem synem této, ale dávné země, země nyní v područí.
Jsem slzou, která jiné těší, málokdo ji osuší.
Jsem snem, v němž se pritel věši, tklivou pravdou na duši.

Vidím žal, radost nepřichází.
Má tvou tvár, která sny mé boří.

8. Zrcadlo našich skutkú

Ty, který vlast jsi dal,
Dej nám znamení,
By krutě litoval
Ten, kdo káže mámení.
Ty, kterýs moudrým byl
A silou oplýval,
Kéž by jsi věčně žil,
V našich srdcich navždy přebýval.

Sámo!

Tedy v paměti měj jmena těch, kteří hrdými byli.
Hold nyní vzdej těm, kteří o tvém štěstí vždycky snili.
A obdaruj toho, kdo dar ti chtěl dát,
Vždyt není mnoho těch, kteří mohou klidně spát.

K naším synům, prosím, milostiv mud,
A proto nase kroky bedlivě střež.
Otce našich otců po právu suď
A nám potom stejně jako jim měř.
V zrcadle našich skutku shlédneme tvář,
I ona se shlédla v jedné ze mnoha cest.
Radil ji přítel nebo snad lhář?
Razpozná ji jestě vůbec někdo ve trpytu hvězd?

Tedy v paměti měj jmena těch, kteří hrdými byli.
Hold nyní vzdej těm, kteří o tvém štěstí vždycky snili.
A obdaruj toho, kdo dar ti chtěl dát,
Vždyt není mnoho těch, kteří mohou klidně spát.

Ty, který vlast jsi dal,
Dej nám znamení,
By krutě litoval
Ten, kdo káže mámení.
Ty, kterýs moudrým byl
A silou oplýval,
Kéž by jsi věčně žil,
V našich srdcich navždy přebýval.

Sámo!

9. Proměny slov

Chraň to poslední,
dobře chraň to místo ve svém srdci.
Svět se nemění.
Věz, že kdos tě opět zradí brzy.
Věz, že dechem těch,
kdož se tajně modlí ku prospěchu,
budeš hnán na druhý břeh,
kam se jen sotva chodí pro útěchu.

I když slunce svítí,
není vše jak by se zdálo.
Skvostného kvítí
je v srdcích těch žalostně málo.
A plané sliby
rodí ústa usměvavá,
snad se jim líbí
o slova zakopávat.

Srdce jaté v řetězech
na duši bílou vrhá stín.
Hrůzný nápis na mohutných zdech
je prvním ztělesněním slov,
která se záhy mění v čin.
Temný mrak hněvu
náhle nevinnou mysl zahalí
a chlad srdce
chabé paže zocelí.
Stále je méně toho,
co smutné oči nerady vídaly,
však za to
již nikdy skutečné štěstí poznat
neměly.

I když slunce...

10. První lekce radosti

Ach, jak bezstarostně bohové s osudy si hráli
A kochali se vítězstvim,
Než díky lásce rozpoznali, kde se mění štěstí v neštěstí.
Tehdy jeden z lepych bohu pravil: “A dost!
Božské tváři smutek nesluší.
Tedy sešlem na zem lásku, by vryka lidem šramy do duší.”

Věz, že bolest si ke mně cestu našla sama,
Ale radosti té se musím znovu naučit.
Radost je jak slična dívka a bolest zase pyšná dáma,
Ktere nelze poručit.

Né dnes, ale snad již zítra budu plakat blahem.
Mé slzy nadobro smyjí to krátke dojetí.
Vždyť radost je pro mne nebýt vrahem,
Ale být jen jeho šťastnou zkrvavenou obětí.
A co na tom, že zha nobeny jsou mé sny,
Alespoň jim, ač strnule, se nyní mohou smát.
Tak řekni proč, proč bych měl být nešťastný,
Když mi počnou srdce z těla rvát.

Ach, jak bezstarostně bohové s osudy si hráli
A kochali se vítězstvim,
Než díky lásce rozpoznali, kde se mění štěstí v neštěstí.
Tehdy jeden z lepych bohu pravil: “A dost!
Božské tváři smutek nesluší.
Tedy sešlem na zem lásku, by vryka lidem šramy do duší.”

Věz, že bolest si ke mně cestu našla sama,
Ale radosti té se musím znovu naučit.
Radost je jak slična dívka a bolest zase pyšná dáma,
Ktere nelze poručit.

11. Jedenáct

DISSOLVING OF PRODIGY LYRICS